Windsurfing: Moje zimní příprava aneb windsurfařské desatero

Začala jsem se zimní přípravou. Chodím doma v neoprenu, roluji cvičně plachty, nosím si po obýváku plovák jako kabelku. Těším se na vodu. Mnoho žen však tento sport u nás neprovozuje. Jsme totiž tak trochu mimoni.    

1. Identifikace: Jak rozeznáte windsurfaře (ws) ? A) Sluchem : pokud zaslechnete v nálevně od vedlejšího stolu čínštinu obsahující slovíčka jako ráhno, deska, halza, trapez, windguru, karbon apod., víte, že se tu nalézají surfaři. B) Opticky na ulici: pokud uvidíte auto a na něm dvě, tři prkna, pět plachet, vše naskládáno tak, že to připomíná plně naloženou karavanu velbloudů, tak jste je také rozeznali. Nic jiného než „cajky“ se pak do auta nevejde. Zapomeňte na boty, šaty, spacák. C) Opticky u vody za větru: nervózně pobíhající postavy, hledají neopreny, rukavice, rychle navlékají trapézy, běhají kolem břehu a zjišťují, odkud fouká, utahují plachty, hází do vody plováky, nahlas nadávají, proč už nejsou na vodě.
2. Místo: Když už byste chtěli tyto pomatence najít někde na vodní ploše, musíte se zeptat, kde mají v Česku svůj SPOT. Není to žádné zvláštní, zakázané místo. Prostě jen nějaký plácek a vodní plocha, kde občas fouká. Zde si windsurfaři v bezvětří ukazují navzájem svoje plachty, poměřují si jejich velikosti a porovnávají si plováky. Jestli mají větší (pak tomu říkají molo nebo trajekt) a nebo nějaké menší (to znamená, že už umí jezdit lépe, ovšem pouze na větší vítr, čili velmi často jen koukají na vodu). Takových míst u nás naleznete poměrně dost : Rozkoš, Nové Mlýny, Nechranice, Seč a další.
   
3. Vítr: Pro ws je to to nejpodstatnější. Už z jara, jen co vylezou ven a jdou třeba do práce nebo jen na nákup a cítí-li aspoň malý závan větru, začíná se v nich probouzet (přes zimu zamrzlá) dušička správného surfaře. Hned se jim v hlavě honí myšlenky, jestli „by to dneska šlo“, jestli „ by to bylo na plachtu 6 nebo 8“ (čím větší číslo, tím větší plocha, tím  víc to jede) a na jaké prkno – jestli „ by to chtělo 120 nebo 130“ (výtlak čili objem v litrech). Správný ws též nezaostává v digitálních technologiích a má na mobilu aplikaci Windguru, která ukazuje, kde na jeho spotech právě fučí nebo naopak, kde se nehne ani lísteček. Aplikaci neustále sleduje, dívá se na předpovědi a těší se. Někteří dokonce mají v mobilu i wind-alarm, což je aplikace, která spustí rámus, pokud někde fakt fouká a „ ty u toho zrovna ,sakra , nejseš“ !
4. Moře:  Ti ze surfařů, kterým jsou české vody málo, vyrazí za svojí zábavou na moře. Opět se léto co léto shromažďují na stejných spotech, jejichž kvalitu si mezi sebou neustále porovnávají a sledují, kolik dnů na tom kterém místě v létě fouká. Tyto spoty rozeznáte tak, že tu stojí obří garáže, do kterých se ovšem nedávají auta, ale plachty. Jídlo, vyměšování a další základní potřeby se podřizují tomu, jestli fouká nebo ne. Před stanem či karavanem mají dotyční několik prken, které přes den přikrývají lehkou poduškou, aby je sluníčko nespálilo a nebo aby náhodou neofoukly. Ti, co to v zimě nemohou vydržet, tak dokonce jezdí k moři i v tuto roční dobu, a to do teplých krajů. Rozeznatelní jsou velmi jednoduše – na letišti mají rozhodně největší zavazadlo, protože kolo třeba složíte, ale plovák se složit nedá. A tak pak většinou probíhá nervózní výměna názorů na příjmu zavazadel u třímetrového monstra.                                                             
   
5. Pankáči: Zvláštní sorta surfařů jsou pankáči. Ne, že by měli speciální číro, ale spí tzv. „na pankáče“. Přijedou do blízkosti nějakého (na ubytování drahého) spotu, a pak tu bivakují v autě. S větrem přijíždějí na parkoviště, do večera jezdí a pak v mokrém neoprenu zalehnou do auta a ráno nanovo. Odjíždějí ne proto, že musí do práce nebo že se z vlhka oprudili, ale protože slábne vítr.
6. Zima: Zimní sezona je pro surfaře utrpení. Tak alespoň opravují plováky, lepí díry, čistí je a nebo je aspoň vystavují doma za sedačkou. Přerovnávají ostatní „cajky“, dívají se do katalogů nových plováků a plachet a lačně nad nimi vzdychají. Navzájem si pak telefonují :„Viděls to nový modro-červený RRDéčko…a ta krásná kembrovka k tomu! No ale chtěj za to 60! To jsou blázni!“
7. Závody: Že se chystají na nějakém spotu závody, poznáte velice snadno. Ws si k tomu vybírají místa, kde jsou u vody velké louky. Tam nakladou svá prkna, natrimují (vytuní) plachty a louka pak vypadá, jak když tu přistála flotila Marťanů. Poté se na vodě navzájem několik hodin honí tak, že obkružují pomyslný trojúhelník na vodě. Do úplného zblbnutí všech.
8. Halza, skluz: Vrcholem umu je u windsurfařů halza (nabízím ilustrační video, halzu zatím zvládám jen ve snu) a skluz. Je to pro ně něco jako svatý grál – stále se za ním honí, ale jestli ho umí a jsou „už v něm“, netuší. Skluz je situace, kdy se prostě řítíte nenormální rychlostí po vodě, víte, že když spadnete, tak se rozlomíte vejpůl, nejdřív jedou vaše vytřeštěné oči, pak dlouho nic a pak vy. Halza je pak pro většinu z nás nepochopitelná ekvilibristika s plachtou při otáčení do protisměru, u některých dokonce i v nepochopitelné rychlosti. Dostat se mezi halzaře je pro surfaře něco jako vyhrát prezidentské volby.
9. Komunita: Mezi surfaři jednoznačně převažují muži. Staří, mladí, tlustí, štíhlí, prostě muži. Žen, které znám z prkna, spočítám na prstech jedné ruky. Nutno říci, že je to komunita velmi různorodá. Mužské zjevy jsou od „šamponů“ s vytuněným ohozem a lykrou v barvě plováku přes „taťky“, co si to jdou jednou za rok zkusit až po důchodce, kteří tráví u vody čas od března do října. Někteří mají přezdívky a jsou v komunitě jakýmisi guru, kteří určují, jestli už se dá jezdit ve skluzu nebo se na prkno ještě nejde, protože „fouká pro sraby“. Ženy jsou většinou dřívější fanynky svých mužů, které už nechtěly jen čekat na břehu a vařit a nebo dobrodružné povahy, které si jdou na vodu zkusit, co ještě vydrží.
   
10. Nepřátelé: Pro windsurfaře je nepřítelem číslo jedna Rybář. Na spoty se většinou Rybář neodváží, ale mimo ně obvykle sedí přesně tam, kudy byste chtěl  vlézt s prknem do vody. Hází vlasec do míst, kudy vede vaše budoucí cesta a často se stane, že vám mimochodem prorazí plachtu olůvkem. Na ubohého surfaře pak křičí ze břehu: „Ne abys mi přeřízl vlasec!“ (Netuší, že za každý takový si počítáme body.) Nepřítelem číslo dvě je potom jezdec na kitu (čti kajtu) čili „pytlíkář“. To je kříženec mezi snowboardistou a paraglidistou. Svoji skoroplachtu drží na několika provazech ve velké vzdálenosti, čímž se stává téměř neovladatelná a v ještě vyšší rychlosti než vy se vás snaží neustále předjíždět. Když mu pak pytlík neboli drak spadne do vody, většinou volá o pomoc. Často se také stane, že mu jeho pytlík spadne těsně před váš board, což vydává zvuk, jako když vystřelí dělo. Většinou z toho dostanete infarkt.

        I tak se ale každoročně těším na vodu a dělám všechny ty popsané nesmyslné činnosti. Protože, když pak přežijete mokrý neopren, ledové ruce z vody, pád ve skluzu, proraženou plachtu, zvláštní členy vaší komunity a ostatní radosti, máte v zimě na co vzpomínat a těšit se, až zase plácnete plovákem o vodu. Tak ať nám to frčí v roce 2018!