Listopad 89 očima studentského insidera

  Listopad 1989 - to jsou pro mě živé vzpomínky. Byla jsem přímo v revolučním epicentru. Studovala jsem přírodovědu na Albertově v samé centrále toho všeho.

   Nečekejte ode mne podrobný rozbor situace, co se vlastně odehrálo 17.listopadu nebo dokonce analýzu polistopadové éry. Ani náhodou. To už bylo propíráno tolikrát, že by mě ani nebavilo o tom psát. Já se pokusím popsat pocity a události, které se odehrávaly kolem jedné z mnoha vysokoškolaček, které prostě zažily revoluci v roce 89. Tou osobou jsem já sama.

  Sunu se ve vzpomínkách k 17.listopadu 1989  - byl to pátek stejně jako letos. Byla jsem mladičká studentka v prváku. Vzpomínám si zcela jasně, že jsem do školy na Albertov táhla těžkou tašku, protože jsem byla mimopražská a odjíždělo se po škole domů. Protože s báglem by se mi šlo na demonstraci dost špatně, samotná akce 17.listopadu se mě vůbec netýkala. V klidu jsem odjela domů a víkend strávila s rodiči. Nicméně chrutí na škole jsem kolem sebe pocítila a dotazy, jestli „taky jdu“ padaly.

  V pondělí 20.11.1989  jsem v osm ráno měla mít paradoxně svoji úplně první přednášku o marxismu-leninismu (ano, to opravdu existovalo a bylo to pro studenty povinné). No a tak ta už se naštěstí nekonala. (Takhle těsně mě to lízlo.) Začala sametová revoluce.

  Musím přiznat, že revoluce a stávkování bylo najednou moje velké téma. Pohltilo mě to, měla jsem od začátku takové zvláštní chvění, nervozitu, ale zároveň euforii. Samozřejmě, že jsem se ihned s nasazením přidala, jinak to prostě ani nešlo. Atmosféra mezi stejně starými (mladými) lidmi byla taková, že jste o nějakém jiném řešení ani neuvažovali. Obsadili se fakulty a každé ráno bylo shromáždění studentů, kde hřímal velmi pohledný student (později náš studentský vůdce) Šimon Pánek. Každý jsme si vzali na starosti nějakou část té „revoluční práce“. Tak já kupříkladu (protože mám ke psaní velmi blízko) jsem začala s kolegy z kruhu vydávat studentský časopis – konkrétně mimořádná revoluční čísla časopisu fakulty Přífuk (viz.fotografie). Chodila jsem na Václavák a pak na Letnou (protože na Václaváku už bylo příliš těsno, přesunulo se to na větší plochu). Psala jsem články o tom, kdo a co na shromáždění říkal, jaká byla atmosféra. Samozřejmě vzpomínám na všudypřítomné cinkání klíčů, trikolory na kabátech, transparenty, Martu Kubišovou a spoustu řečníků, které jsem do té doby neznala.

   Spali jsme přímo ve škole. Celý týden. Prostě jsme obsadili univerzitu. Musím říci, že atmosféra byla jedinečná a nedá se na ni zapomenout. Od té doby jsem nic podobného nezažila a asi ani nezažiju. Lidé chodili do školy a nosili nám jídlo, pití, ovoce, spacáky, neustále nás podporovali, ať vydržíme. My jsme po večerech mezi lavicemi a tabulí na zemi u kafe klábosili o tom, co bude, co se stane, sháněli všude možně informace. Jeden moment s jednou takovou žhavou informací si ale pamatuji, jako velmi nepříjemný. Prosakovala zpráva, že se kolem Prahy stahují milicionáři (vysvětlivka pro mladší ročníky – to byly dělnické bojové jednotky zavedené v ČR komunisty), a že jsou ozbrojení a půjdou na nás. (Později se potvrdilo, že milice skutečně do blízkosti Prahy dorazily, ale naštěstí si střelbu do nás odpustily). Tak to musím přiznat, že jsem měla žaludek hodně stažený. Pamatuji se, jak jsem z budky u metra volala mámě, že jsem se dozvěděla, že dnes na demonstraci možná do nás budou střílet, že mám strach a ona byla naprosto v klidu. Vůbec totiž (kvůli „práci“ tehdejších médií) netušila, co se kolem Prahy odehrává.

   Situace se ale celkem brzy začala otáčet a podobný „nesametový“ zážitek už nepřišel. Chodili jsme s kolegy celý týden po Praze, lepili plakáty, někteří jezdili do svých měst a vysvětlovali situaci. Vzhledem k tomu, že mobily, tablety, internet a podobné věci nebyly, sociální sítě neexistovaly a televizi a rozhlasu chvíli trvalo, než se uvnitř změnily poměry a mohly vysílat, co se opravdu děje, tak se informace musely rozšiřovat z dnešního pohledu poněkud primitivním způsobem. (To na vysvětlenou pro mladší ročníky). Telefonicky přes pevnou linku, vzalo se auto a prostě se zajelo do školy, do fabriky, jednoduše tam, kde člověka nevyhodili. No a po cestě byly nástrahy -  policejní hlídky. Dokud nebylo jasné, co z toho bude, zabavovali kolegům ze školy vše možné. Letáky (i ten náš časopis), plakáty, lepidla atd. Kolegové to proto museli umně různě schovávat po autě, aby při prohlídce alespoň něco prošlo.

   Z té doby mám ještě jeden docela silný zážitek a vzpomínku. Na tradiční shromáždění do velké auly na Albertově nám vedení studentstva přivedlo jakési OF (později jsme jim začali říkat nepopulárně Ofčáci). Šlo o Občanské fórum, ze kterého pak později vzešli skoro všichni čelní představitelé vyjednávacího týmu s tehdejším komunistickým vedením země. My jsme ovšem vycítili ihned snahu „naši“ revoluci převzít, využít nás a dostat se na naše místo. Dnes už to vše vidím jinak, ale tehdy jsme to mnozí takto opravdu vnímali. Mezi nás mladé - neznalé totiž v ty dny na přírodovědu přišel muž o dvě generace starší. Dubček. Nechápali jsme, co tak starý muž může v rámci naší studentské revoluce dělat. (Když to teď píšu, tak se usmívám. Opravdu mělo mnoho z nás názor  - z dnešního pohledu k smíchu – že jsme to vzali do ruky a kolem dějin otáčíme my).

    No a do třetice kromě stávkování a Ofčáků čtveráků pro mě (mladou studentku) přišlo v té hektické době něco, co mě ovlivnilo na celý život. Spíš tedy někdo. Václav Havel. Objevil se muž, který už na první pohled nevypadal jako tehdejší komunističtí papaláši typu Štrougal, Jakeš a jim podobní. Havel zapáleně diskutoval, byl to intelektuál - okamžitě studenty milovaný a navíc obyčejně lidský. Ale to by bylo na samostatný článek.

   Připojuji ještě fotografie různých prohlášení a dokumentů, které jsme šířili nebo se na nich podíleli, a které se mi podařilo zachovat z té doby.